wz
Historický prapor v expozici Chebského muzea
       
           
autor: Stanislav Kasík      
           
           

V expozici Chebského muzea je instalováno restaurované torzo praporu. Popiskou je exponát označen jako „Prapor švédského vojska z obléhání Chebu v roce 1647“ (inv. č. E 3093). Torzo praporu bylo při restaurování zafixováno na moderní syntetický materiál. Původní tkanina zaujímá přibližně padesát procent celé restaurované plochy. I z takto umenšeného artefaktu je možné odečítat řadu podrobností, které umožňují ideální rekonstrukci původní podoby praporu, stejně jako jeho barevnosti. Názvoslovně jde skutečně o prapor protože je pevně přichycen (přibit hřeby) na žerď.

Prapor o původní velikosti blízké rozměrům 250 cm šířky a 270 cm délky tvoří list, který je tzv. cihlovaný devíti řadami a v každé řadě je šest cihel. Cihlováním vexilologie nazývá rozdělení plochy nebo celého listu na obdélníky, jejichž delší strana je rovnoběžná s horním okrajem listu. Při popisu se udává počet řad a počet „cihel“ v řadě (Zbyšek Svoboda, Petr Exner, Vexilologický lexikon, vexilologické názvosloví, Praha – Hradec Králové 2000, s. 10). Plocha listu chebského praporu není rozdělena „cihlami“ shodné velikosti. Například horní a dolní řada cihel má šířku přibližně o polovinu užší než cihly v ostatních sedmi řadách. Nestejná je i délka „cihel“. Z celkového počtu šesti cihel v každé řadě jsou délkou shodné krajní dvojice v žerďové a ve vlající části. Střední dvojice „cihel“ v horní části praporu mají s ostatními shodnou délku, ale v dolní části jsou znatelně delší.

Uprostřed listu praporu původně ležel znakový štít s heraldickými figurami. Štít měl tvar osově symetrický, vlastní již renesančním štítům v polovině 16. století a odvozeným od štítů kolčích. Renesanční tvarosloví štítů se uplatňovalo i v baroku po celé 17. století a užití shodného typu je zaznamenáno i v době pozdější, kdy znaky byly adjustovány především do barokních a rokokových kartuší rozmanitých, až bizarních tvarů (Ottfried Neubecker, Heraldik, Wappen, Ihr Ursprung, Sinn und Wert, Augsburg 1990, s. 76-77). Štít na praporu je polcený a s rozdílnými znakovými figurami v každé z polovin. Téměř v kompletní úplnosti zachovaná pravá polovina štítu je dvakrát dělená, resp. v pravé polovině je břevno. Levá polovina štítu je postižena výraznou téměř šedesátiprocentní torzovitostí. Přesto je možné odečítat figury tří šikmo nad sebou řazených orlic.

     
Původní barevnost znaku a praporu lze již jen tušit v barevně nevýrazném tkanivu. I tak lze barevný tón dostatečně dobře identifikovat a bylo tak učiněno i při restaurování lehkým zabarvením doplňované textilie. Můžeme konstatovat, že znak měl podobu červeno-modře polceného štítu, vpravo s bílým břevnem, vlevo se žlutými orlicemi (pro popis praporu je užito způsobu obvyklém ve vexilologii, která na rozdíl od heraldiky nezná zlato a stříbro a nahrazuje je žlutou a bílou). List praporu byl podobně jako štít rozdělen svisle na dvě shodné, ale barevně jiné poloviny. Cihly v žerďové části se střídaly v barvách žluté a modré, ve vlající části v barvách červené a bílé. V podstatě byly opakovány tinktury opačné poloviny znaku.
           

Jestliže bylo bezpečně zjištěno, že pravá polovina štítu byla červená se bílým břevnem a v levé modré polovině jsou tři žluté orlice, lze ještě před následující určením znaku předeslat, že na původním neporušeném praporu levou polovinu štítu pokrývaly další dvě žluté orlice a jejich celkový počet byl pět, v postavení  2, 1, 2.

Červený štít se stříbrným břevnem byl znakem užívaným vévody později arcivévody rakouskými z rodu Habsburského, jako dědictví po Babenbercích, původních markrabatech a vévodech v Rakousku. Babenberkové v mužské posloupnosti vymřeli Fridrichem II. v roce 1246. Poslední příslušnicí rodu a dědičkou Rakouska, Štýrska a Korutan byla Markéta (+1267), dcera Leopolda VI., sestra jmenovaného Fridricha II. a manželka českého krále Přemysla Otakara II. Prvním z Habsburků, který babenberský rodový erb použil byl v roce 1282 Albrecht I. vévoda Rakouský (+1308). Pro uvedený znak je užíváno několik synonymních termínů. V české heraldické literatuře se hovoří o babenberském břevnu, v rakouské heraldice zdomácnělo označení „Bindenschild“ („Pásový štít“). Od roku 1430 je také používáno pojmenování „Novorakouský znak“ (Franz Gall, Österreichische Wappenkunde, Wien – Köln 1977, s. 125).  

Vedle znaku „novorakouského“ existuje znak pojmenovaný „starorakouský“. Starorakouským znakem byl Rudolfem IV. Habsburským, arcivévodou Rakouským (+1365) nazván modrý štít s pěti zlatými orlicemi. Tradice tohoto znaku sahají do druhé poloviny 12. století a jsou spojovány s již zmíněnými rakouskými vévody z rodu Babenberků, kteří jednu orlici ve štítě měli jako původní rodový erb, později nahrazený štítem s břevnem, jak dokazuje pečeť vévody Fridricha II. z roku 1230. Okolo roku 1335 se jako smyšlený znak sv. Leopolda (Babenberk Leopold III., markrabě Rakouský, +1136, patron Rakouska, kanonizovaný v roce 1484) objevuje pět orlic v jednom štítě (Franz Gall, Österreichische Wappenkunde, Wien – Köln 1977, s. 135). Podoba starorakouského znaku, t. j. počet orlic, jejich postavení ve štítě a otočení bylo různé a ustálilo se až v roce 1804 stanovením definitivního popisu císařovým nařízením – v modrém štítě pět (2, 2, 1) zlatých přivrácených orlic, spodní hledí vpravo. 

Oba znaky, starorakouský i novorakouský jsou přibližně od roku 1360 užívány společně v jednom štítě. Až do roku 1804 byly současně znakem domu Rakouského a Rakouských zemí pod Enží. Od roku 1804 je modrý štít s pěti zlatými orlicemi znakem arcivévodství Rakousko pod Enží (Niederösterreich). Červený štít se stříbrným břevnem byl určen jen pro Rakouské arcivévodství jako takové a položený na prsa černého orla byl malým státním znakem. 

S ohledem na uvedené skutečnosti lze učinit popis ideální rekonstrukce podoby praporu v expozici Chebského muzea. List praporu je cihlován (9x6) v žerďové části modro-žlutě a ve vlající bílo-červeně. Uprostřed červeno-modře polcený štít, vpravo s bílým břevnem, vlevo s pěti žlutými orlicemi v postavení 2, 1, 2. Poměr šířky k délce listu je asi 10 : 11 (původně pravděpodobně 1 : 1). 

Určení muzejního exponátu jako švédského praporu je liché. Mimo jakoukoliv pochybnost jde o prapor rakouský. Byl-li užit za obléhání Chebu Švédy v roce 1647, pak nikoliv na straně útočníků, ale na straně obránců. S ohledem na veliké časové rozpětí užívání spojeného starorakouského a novorakouského znaku (1360 – 1804), je nemožné přesnější časové zařazení praporu.