wz
Uniformy
       

 

Původně jsem měl v plánu vytvořit souvislý a plnohodnotný text o historii a vývoji uniforem a polních znamení v období třicetileté války, leč nejsem toho z mnoha důvodů (především časových schopný). Z tohoto důvodu sem zatím vkládám text v podobě výtahů a výpisků, které jsem nashromáždil. Nelibuji, ale pokusím se časem ten původně zmiňovaný text vytvořit. Pokud se mi to povede (a doufám, že ano) vložím ho sem místo textu následujícího.

Armáda obecně:

Armáda

• Armáda je jedním ze základních rysů společnosti již od středověku. V době vrcholného středověku bylo ještě válčení považováno za jednu z hlavních úloh šlechty, která si tím „zpestřovala“ svou činnost jakožto mocensko-správní orgán. Postupně se ale armáda měnila v samostatnou instituci, která měla zajišťovat obranu či možnosti agresivních výbojů za účelem další expanze nebo eliminace politických či náboženských rivalů.  Vznikla nová profese - žoldnéři.

Žoldnéři, nájemní vojáci s absolutní loajalitou a morálkou, která ovšem závisí na pravidelném přísunu peněz - žoldu. Žoldnéřské armády se začínají objevovat koncem 15. století a již v době třicetileté války byli  v tehdejších evropských armádách víceméně jediným typem stálejšího vojska. Stali se tak složkou společnosti, která spolu s byrokracií neplnila nekonala ani tak v zájmu státu nebo národa, tyto pojmy jim mohly být vlastně ukradené. Pro ně byly prvořadé zájmy panovníka.

S rostoucí organizací byrokracie rostla i náročnost úřednického povolání a aristokraté se chtě nechtě museli začít vzdělávat, aby mohli tyto funkce nadále zastávat. V opačných případech se na jejich místa propracovávali lidé z nižších společenských vrstev a šlechta pomalu začala ztrácet na svém vlivu. Stejně tak tomu bylo i v armádě. Armáda již nebyla bandou pěšáků, kterým stačilo poslouchat rozkazy a máchat kolem sebe mečem nebo jinou zbraní, ale s rozvojem vojenské techniky se z ní stala propracovaná instituce s mnoha odvětvími, která vyžadovala diferencované znalosti pro tu či onu zbraň což pomalu armádu od středověkého vojska.

Dalším znakem nového směru vojenství i státní správy byla její kosmopolitnost. Jak jsem již uvedl, pro najímanou armádu nebyl pojem vlast ani národ ničím zvláštním, pro žoldnéře byly důležité peníze.  Žoldnéřské armády se skládaly z lidí mnoha národností, a proto bylo nutné se trochu vypořádat se vzájemnou komunikací jednotlivých složek armády. Tudíž se základní oddíly seskupovaly podle národnosti, nejlépe podle místa najmutí vojáků. Velící složky Bývaly většinou multilingvální nebo hovořily alespoň nejrozšířenějším jazykem, což byla bu 1f40 ď němčina nebo francouzština.

Jelikož byla armáda velikým kolosem, bylo nutné pro ni vyrábět masově výstroj a výzbroj. Do třicetileté války byl zbrojní průmysl doménou řemeslníků, z nichž někteří byli svou prací pověstní a jejich pověst byla známá celé generace. V 17. století však díky jedné z největších válek té doby byla potřeba mnohem více výstroje a výzbroje. Už nebyl čas ani peníze na umělecké finesy řemeslníků. Byla požadována rychlá, levná a jednoduchá produkce.  Právě zde se začala velká éra manufaktur. Armádě vyhovovalo levné a jednoduché zpracování manufakturních výrobků a zadávala jim v podstatě veškeré své zakázky. Tím se pomalu začal cechovní systém řemesla propadat do propadliště dějin a na scénu pomalu pronikala „sériová“ výroba.

Armádní velitelé však nezaháleli, podnikali v armádě, ale i v ostatních přidružených odvětvích, což jim vynášelo celkem slušné obnosy, takže se mohli pohybovat i mezi vysokou aristokracií. Stavěli si luxusní sídla a v případech, že neměli co dělat nebo neměli smlouvu, tak se vraceli ze dvorů na své statky. Vojenská uniforma, která byla nápadně podobná uniformě úřednické, se stala jedním ze základních bodů  většiny výtvarných děl, které zobrazují  život ve městě 18. století.

Uniformy – stejnokroje.

Války v 16. století byly určitě velice barevnou podívanou. Ještě nebyly ustanoveny klasické stejnokroje, a tak měl každý pravidelný oddíl svůj vlastní model. Žoldnéři nosívali většinou široké klobouky, krátké kazajky s širokými prostřihávanými rukávy proplétanými látkou v kontrastních barvách. Myslím, že v uniformě současných armád by si člověk  asi doopravdy připadal neviditelný.  Konec 16. století však znamenal konec těmto módním výstřelkům a vojáci se většinou začali oblékat do jednodušších střihů a tmavších odstínů.

Bitvy tedy vypadaly asi tak, že, když to přeženu, se armády srazily, tak zase každý sekal kolem sebe hlava nehlava, protože na obou stranách byla v podstatě stejné oblečení a nikdo nevěděl kdo je kdo. Jedinými rozlišovacími prvky byly polní označení vzniklá z dřívějších panovnických erbů, šerpy, stuhy a vyšší důstojníci používali specifické zdobené palcáty nebo sekyrky.

Zdroj: Internet

 

Proč byly barevné uniformy?

• Jednotné uniformy nevznikly čirou náhodou. Ve středověku byly jednotlivé vojenské části rozlišovány podle korouhve a byl-li majitelem movitější šlechtic, nesli vojáci jeho barvy na svém odění buď ve formě pestrobarevného kabátce, nebo na svém šatě nesli vyšitý znak.

V pozdním středověku a především v době baroka s sebou móda přinesla velkou pestrost barevnou a to se odrazilo i v odění vojáků, především nájemných žoldnéřů. A tak se pluky vyznačovaly velikou pestrostí. To by nebylo nejhorší. Pluky tehdy nastupovaly v sevřených útvarech a většinou v přehledném terénu, ale po počátečním středu v nastalé bitevní vřavě bylo stále obtížnější nejen od sebe odlišit jednotlivé pluky, ale v nepřehledné vřavě bylo stále obtížnější od sebe odlišit vlastní pluky od nepřátelských. Za orientaci sloužily sice plukovní prapory, to ale k dobrému přehledu o situaci příliš nesloužilo, jak dokladují tehdejší zkušenosti zejména z třicetileté války.

Zdroj: Internet

 

• Charakteristickým rysem tehdejších armád bylo, že byly najímány soukromníky. Typický válečný podnikatel 17. století získal od panovníka plukovnický patent a na vlastní náklady postavil pluk, který pak byl za dohodnutých finančních podmínek vysílán do pole. Tento systém tedy nebyl založen na národních nebo národnostních základech, vojáci, tedy vlastně žoldnéři nebojovali za svou vlast (ostatně i tento pojem nebyl v této době nijak striktně národnostně vymezený, zájmy vlasti splývaly se zájmy panovníka a monarchie), ale bojovali za žold a kořist. Není proto divu, že pluky a jejich majitelé zcela běžně přecházeli na tu stranu, která lépe a rychleji zaplatila. A to se nezřídka stávalo hned několikrát.

Zdroj: Internet

 

• Dnes spojujeme slovo armáda podvědomě s představou uniformity: dlouhé vyrovnané řady zařazených mužů strnulých ve stejném postoji, oblečených ve stejnokroji, vyzbrojených jednotnými zbraněmi. Kdybychom však viděli některé z mužů, kteří bojovali za třicetileté války, asi by nám chvíli trvalo, než bychom pochopili, že to jsou opravdu vojáci. Uniforma, která je dnes znakem vojenství, vlastně v té době neexistovala, přestože byly učiněny jisté pokusy. Vévoda z Brunšviku Wolfenbuttelu vystrojil roku 1619 dva útvary do modrých mundúrů, švédská osobní stráž měla žluté kabáty s černými prýmky, zdobenými zlatem, a ke konci války se stávalo, že celé císařské pluky byly oblečeny ve světle šedém. Blahé paměti se o jednotnou výstroj i výzbroj pokoušel Gustav Adolf a mimo jiné vydal nařízení, že vojáci mají nosit v jedné kompanii stejné pancíře a stejné kordy, tak aby vzbuzovali patřičnou úctu a nebyli pro různost a stav zbraní nepříteli k opovržení a posměchu". Moc se to nepovedlo a jistě ho v duchu mrzelo, když se Sasové před bitvou u Breitenfeldu jeho otrhaným vojákům posmívali, že vypadají jako špinaví posluhové z kuchyně. Většina vojáků nosila totiž obyčejné civilní šaty a zbraň, kord na řemeni, občas helmu a kyrys, někdy kožený kabátec a mal 1f40 ý batoh. Částečně to mělo praktické důvody. Vzhledem k tomu, že většina vojáků měla na oděvu pancíř, byla vlastně uniforma nesmyslná. Další důvod byl ekonomický - obléct jednotně celé vojsko bylo přirozeně nesmírně drahé. To tedy znamenalo, že jedinou možností, jak odlišit přátele od nepřátel, byla bojová znamení. Švédové nosili často za kloboukem zelenou ratolest, císařští a španělští vojáci mívali červená znamení, obvykle v podobě pásky na rukávě, šerpy či zdobně uvázané šňůry. (Francouzi měli modrá znamení, Holanďané oranžová a Švédové používali ke konci války znamení žlutá).
   Bylo pravidlem, že si voják musí obstarat šatstvo sám. Instrukční knížka, která vyšla až po válce, radila nastávajícím vojákům, aby nosili rozumný oděv, tj. dobrý plstěný klobouk, pevné boty, kalhoty ke kolenům, punčochy, dvě silné košile, kabátec a přes něj plášť na ochranu před větrem a deštěm. Pro lepší ochranu proti obtížnému hmyzu měly mít šaty co nejméně švů a žádné kožešinové součásti. (Vši byly v poli věčným problémem. V Grimmelshausenově knize o Dobrodružném Simpliciu Simplicissimovi je několik scén vybírání vší, což byla zřejmě zcela běžná součást všedního vojenského života, a je tam popsáno několik způsobů, jak vymýtit obtížný hmyz, například nahřát šaty v peci nebo je potopit do vody či ošetřit rtutí. Když nebylo jiného východiska, bylo nutno zamořené šaty vyhodit a opatřit si nové. Grimmelshausenův hrdina se však spokojí s tím, že loví vši ze skrytých míst pod brněním vytěrákem na pistoli, zavinutým do kousku kožešiny: "A tak jsem lapil mnohého tlustého knížete do zajetí a choval jsem se k němu jako k jeho ničemným poddaným, tedy zlomil jsem mu vaz. Ale to mnoho nepomohlo.
Pokud to šlo, oblékali se vojáci podobně jako jejich důstojníci: pestrobarevně, pohodlně a pyšně pokud možno s mašlemi, honosnými péry či chocholy, do širokých kalhot se stuhami a do halen s krajkami. Tahle nádhera měla stejně jako u šlechticů jediný účel: zdůraznit rozdíl mezi nositelem takového oděvu a tvrdě pracujícími obyčejnými lidmi. (Podobně jako šlechtický oděv ovlivňoval vojenský mundúr módní chování jiných společenských vrstev, a jeho kraj ní výstřelky si vysloužily posměch a punc marnivosti.) Jak říká německý historik Herbert Langer, krásné šaty byly "výrazem vůle užívat si krátkého a nejistého žití". Chudého mladíka, který měl vyhlídky prožít život v jediném a neustále spravovaném oděvu, mohly honosné šaty nalákat, aby se rozběhl za zvukem verbířova bubnu. Avšak ti, kterým se podařilo obstarat si pěkné šaty od krejčího, neměli velkou naději si je dlouho zachovat. Vojáci pochodovali, jedli, pracovali a bojovali ve stále stejném oděvu. Zvláště v průběhu tažení, kdy nezřídka spali pod širým nebem, byly kalhoty a kabáty brzy zničené, zejména při horší kvalitě látky. Občas stačilo půlroční užívání v poli za mokra a plískanic, aby se šaty nadobro rozpadly; nářky nad kvalitou šatstva švédské armády patří k opakovaným stížnostem vrchních velitelů v listech do Stockholmu a nezřídka byly výpalné a poplatky s povděkem přijímány v podobě látek. Roztrhané části oděvu se nahrazovaly nejjednodušším způsobem. Co se dalo, bylo svlečeno z mrtvol, zajatců i civilistů, a když bylo nejhůř, nosili vojáci i ženské šaty. Občas nebylo zapotřebí ani příliš dlouhého tažení a slušně a jednotně oblečený útvar se změnil v pestrou směsici stylů a barev, pokrytou v létě prachem, na podzim bahnem a špínou, a na dálku připomínal spíš hordu lupičů a žebráků než svobodné vojáky z povolání. Hranice mezi těmito skupinami byla občas nezřetelná.

 

Švédové

  -  zelená (ratolest)

Císařští a Španělé

  -  červená (páska na rukávě, šerpy či zdobně uvázané šňůry)

Francouzi

  -  modrá

Holanďané

  -  oranžová

Švédové

  -  žlutá (ke konci války)

Peter Englund, NEPOKOJNÁ LÉTA - Historie třicetileté války

• …Pouze významní váleční podnikatelé a zbohatlíci, jako např. Albrecht z Valdštejna, dávali pro své ž 1f40 oldnéře šít oděvy v dílnách na svých panstvích a takové kroje měli pak stejnou barvu.

Autorský kolektiv, Od zbroje  k stejnokroji

 

Stejnokroje na počátku třicetileté války:

• …Na počátku třicetileté války neexistovaly ještě vojenské uniformy v našem slova smyslu.Objevují se však jejich náznaky. Do jednotných krojů byly už oblékány tělesné gardy a palácové stráže panovníků, ty však můžeme považovat za svého druhu livrej. Takové byly také modrobílé kroje dvou set mužů tělesné gardy Fridricha Falckého, umístěné za bitvy na Bílé Hoře uvnitř obory u letohrádku Hvězda…

 

• …I když neexistovala žádná pevná pravidla , u císařské armády byla upřednostňována barva červená, šedá a hnědá. Výmarští nosili nejraději barvy tmavé, zvláště tmavošedou a tmavozelenou. Sasové naopak barvy světlé – žlutou a zelenou což byly barvy saska. Saská zemská hotovost však měla dle nařízení kurfiřta Jana Jiřího z roku 1613 nosit šedé kabáty s červeným límcem a červené punčochy. Švédové oblékali své vojáky do uniforem v erbovních barvách kraje, odkud jejich vojáci pocházeli, později však převládala barva modrá

 

• Už od šmaklandské války v letech 1546 – 1547 se v císařském vojsku začala nosit šerpa červené barvy. Šerpa původně sloužila jen jako označení důstojníka a volba její barvy a další zdobení záleželo výhradně na něm. Postupně se však stávala identifikačním znakem té které armády. Přehozenou od ramene k pasu nebo ovinutou okolo pasu jí nosili důstojníci, mužstva, zdá se, jen příslušníci tělesných kompanií nejvyšších velitelů. Ostatní vojáci používali nejčastěji označení z papíru nebo kusu látky za kloboukem či na pažích. Za klobouk si mohli vetknout slaměný vích, dubovou ratolest nebo smrkovou větvičku…Na Bílé Hoře byla rozlišovací barvou spojené císařsko-ligistické armády bílá, vojáci českého vojska nosili označení modrobílá, tady erbovní barvy Fridricha Falckého.

Uhlíř. Černý den na Bílé Hoře.

  

• Do zajetí přitom upadl i praporečník Mikuláš z Lisnau, na jehož zástavě byla vyšita slova Pro Liberate (Za svobodu). Hájil svůj prapor sice udatně, ale během boje dostal tři rány do hlavy a po další, která jej zasáhla do čela, spadl z koně a skončil v zajetí uherských jezdců, kteří ukořistili i prapor…(Záblatí 1619)

• Vojáci za časů třicetileté války nenosili ještě stejnokroje a rozeznávacím znamením byly například různobarevné šerpy….(str. 92) Takové znamení se však na větší vzdálenosti a dýmu palby dalo snadno přehlédnout. Část Mansfeldových jezdců se chtěla vrátit zpět do svých postavení po úspěšném útoku na uherskou jízdu, ale vraceli se z jiné strany, než z které vyrazili do útoku. Mansfeldovi pěšáci, kteří věděli, že nepřítel má v jezdectvu velkou převahu, považovali patrně jakoukoliv jízdu ve svém okolí za nepřátelskou – jen tak lze totiž vysvětlit, že když Mansfeldovi jezdci přiblížili k opevnění svých druhů, byli od nich přivítáni silnou palbou, které padlo za oběť více jezdců, než kolik jich pobil skutečný nepřítel….(Záblatí 1619).

• …Přitom se opět prokázalo, že neexistence uniforem u tehdejší armády může být zdrojem velkých omylů. Merode (Jen Merode de Waroux - hejtman císařských mušketýrů u Záblatí) před svými pěšáky pobíhal jen v košili s partyzánou v ruce, zřejmě rozohněn bojem a Mansfeld se svou suitou asi patnácti jezdců v první chvíli vůbec netušil, že jsou to císařští. Ani Merode v první chvíli nevěděl, že se k němu blíží nepřátelský vrchní velitel, ale k Mansfeldově smůle se vzpamatoval dříve….

• Pouze nejrůznější gardy mocných šlechticů nebo církevních hodnostářů používali honosné uniformy, ale v tomto případě se spíše jednalo o livrej služebníka, než o uniformu v pravém slova smyslu…Teprve později se stávalo, že majitel pluku obstaral větší množství sukna stejné barvy na kabátce a kalhoty, takže takový regiment pak nějakou dobu vypadal skoro vojensky…Stejně jako za dob rytířů měla každá strana obvykle určen bojový pokřik, ale hlavním rozlišovacím znamením byly především u důstojníků šerpy v různých barevných odstínech. Nosily se buď šikmo zavěšené přes rameno k boku nebo ovinuté okolo pasu. Někteří historikové však soudí, že je používali pouze jednotky tělesných kompanií vysokých velitelů a prostí vojáci si museli pomoci jednodušším způsobem, například smrkovou větvičko 1f40 u, dubovou ratolestí…Ale ani barvy důstojnických šerp nabyly stále stejné, například už od dob šmalklandské války se v císařské armádě používala barva červená , ale třeba na Bílé Hoře roku 1620 měli čeští vojáci barvy modro-bílé a jejich nepřítel bílé.

Šindelář, Po bitevních polích jižních Čech.

 

• Takž vejdeme do poslední ulice, kdež hned v prvním placu ne málo lidí stojí červeně přioděných: k nimž přistoupě slyším, že se smlouvají, jak by se Smrti křídla dáti mohla, aby tak z daleka jako z blízka v okamžení mohla pronikati.

• červeně přioděných (císařská vojska měla v době třicetileté války červené uniformy);

Komenský, Odraz třicetileté války v Orbis Pictus

 

Bílá Hora:

• Princ (Anhalt ml.) sám vyhoupl se právě do sedla šedého hřebce svého, v odění bez facet, náramků a kašketu, s kloboukem o bílém péru a zlatožlutém odznaku polním, ozbrojen pouze kordem a pistolemi sedlovými…

• …Areycana ztrativ koně, vysedá na druhého, lid jeho se obrací na útěk, korouhev ztracena, důstojníci Španělé nedovedou lid zastavit. Princovi ryčí „Victoria“, princ chce stíhat, podplukovník však, zkušený voják, zadržuje všemi silami, aby dříve znovu sešikoval…

• Nejhůře pochodila z posádky druhá setnina králova, znatelná bílými kabátci, potřena byla téměř dočista…

J.Teige, H. Kuffner, A. Hajn, M. Hýsek a Z. Wirth, Na Bílé Hoře, 1921

 

Švédská armáda:

Švédská armáda měla jednotné uniformy. I když jednotné oblečení používal již dříve některá žoldnéřská vojska, a to především proto, aby se rozeznala od žoldnéřů nepřítele. Na švédských uniformách se objevila ve větším měřítku i hodnostní označení. Uniformy a vhodné oblečení pro nepříznivé počasí byly významným faktorem pro udržení dobré morálky a disciplíny ve švédském vojsku.

Wagner, Třicetiletá válka 1618 – 1648

 

Modrý regiment vznikl v r. 1624 za polsko-švédské války o Livonsko (dnešní oblast Lotyšska a jižního Estonska) z nativních švédských žoldnéřských jednotek. Od r. 1632 je tento regiment zmiňován v bitvě u Lützenu už jako Starý modrý regiment (Altblau regiment), ale oficiálně se tak nazýval údajně až od r. 1634. Když v r.1635 došlo k rozpuštění tří ze čtyř nejstarších švédských „barevných“ regimentů (Zeleného, Červeného a Žlutého - vznikaly mezi léty 1613 až 1627), zůstal jako poslední právě Altblau, který pak existoval až do r. 1650, kdy byl rozpuštěn.
Od roku 1629 se formovaly i nové švédské „barevné“ regimenty (např. Oranžový, Bílý, Hnědý a několik Černých), ty však do r. 1638 zanikly.
Velice pravděpodobně se Altblau regiment zúčastnil i dobývání a obsazení Olomouce (1642 - 1650), Šternberka a dalších moravských měst a hradů, zejména hradu Sovince. Je také téměř jisté, že v letech 1639-1640, kdy měl gen. Banér základnu v Brandýse nad Labem, se pohyboval i v těchto místech.

• Aby zkrotil rozpínavost Habsburků, vylodil se švédský král Gustav II. Adolf v červenci 1630 spolu s expediční švédskou armádou na baltském pobřeží Pomořan. Vojáci zatknuli své prapory do tamní písčité půdy a (jsouce z větší části negramotní) věřili, že tyto prapory jsou posvátné a ochrání je před vším nebezpečenstvím. Kromě jiných byli to vojáci žlutého regimentu - tělesné stráže krále Gustava (s českými emigranty) - a modrý pluk generála Wrangela.
Ukořistěné oděvy v Mnichově daly vzniknout novému modrému pluku, zatímco původní modrý dostal přízvisko "starý modrý" (Altblau).
Za dva roky po vylodění zahynul král v bitvě u Lűtzenu, žlutý pluk byl rozbit a zůstal "starý modrý", který pak pod maršálem Torstensonem (již ve službách královny Kristýny) se potloukal po Evropě od ničeho k ničemu, až o třináct let později oblehl Brno. A spolu s ním další regimenty Gótů (jak tehdy říkali Švédům), jenže to už nebyly pluky doslova švédské, ale sebranka zverbovaná ve všech částech Německa.

Zdroj: Internet

 

• První regiment osobní gardy Gustav Adolfa byl založen již v roce 1615 a nosil uniformy v barvách rodu Vasa (červená, modrá a bílá). V roce 1626 objednal Gustav Adolf nové uniformy pro svou osobní gardu, od té doby je tento regiment známý jako Žlutý regiment, podle barvy uniforem. Nový regiment byl složený z nejlepších mušketýrů a pikenýru švédské armády. Šlechtičtí synci byly již od mládí cvičeni v boji aby mohli dostát své povinnosti sloužit v jízdním regimentu královy osobní gardy, v tzv. Smalandském regimentu. První bojovou zkušeností Žlutého regimentu byla bitva u Wallhofu roku 1626, pak následovalo Dirschau 1627, Gozno 1627, Honigfelda 1628, Burgstall 1631, Breitenfeld 1631, Lutzen 1632, Oldendorf 1633, Steinau 1633 a Nordlingen 1634. Po bitvě u Nordlingenu byl Žlutý regiment reformovaný a od roku 1635 je známý již jako osobní regiment královny Kristiny. Mnoho veteránů ze Žlutého regimentu však opustilo švédskou armádu a nadále působili v armádách Francie, Holandska a dokonce i v Anglii.

Zdroj: Internet, překlad z AJ

 

Dříve byl nějaký ten pluk ve švédské armádě oblečený do standardní barvy (z toho důvodu názvy „žlutý“ nebo „modrý“ regiment) Nicméně přetrvával zvyk z 15. a 16. století, že se vojáci oblékali do civilního oblečení. Vojáci s odlišovali šátky nebo kusy listí či pomocí dalších provizorních rozlišení. Dokonce i některé královské stráže nosili zdobený surcoat v jednotných barvách přes obyčejné civilní šatstvo. Důstojníci (kteří často platili oblékání celých regimentů) se zdráhali přijmout jednotnou uniformu pro své jednotky. Pokud již některý z plukovníků svůj regiment do jednotné uniformy oblékl, neřídil se nijakou vyhláškou ohledně barevnosti uniforem, ale volil tyto barvy dle svých prostředků (nebarvené plátno bylo levnější) či oblíbenosti té které barvy. Často též dle svého erbu či znaku. Velká většina důstojníků se však nadále oblékala do šatů dle svého uvážení a odmítala se sama odívat do uniforem. Bylo to z toho důvodu, že uniformu považovali za formu služebnické livreje – označení sluhy a to nepříslušelo lide jejich stavu a postavení. Důstojníci začali uniformy nosit až se zavedením pravidelné armády, kterou platil panovník, který určoval jak mají být jeho vojáci oblečeni.

Zdroj: Internet, překlad z AJ

 

Francie:

• Ludvíkova (francouzský král Ludvík XIV) armáda na počátku (1653) vlády čítala asi 70 000 mužů. Její kvalita byla velmi různorodá a samotný Ludvík poznamenal, že pěchota „není příliš dobrá“. Disciplína i výcvik byly nevalné úrovně, stejně tak byly nepříliš úspěšné pokusy o uniformovanost jednotek, sjednocení zbraní či výši platu. Regiment mohl mít třeba jen čtyři kompanie různé velikosti a barevného označení. Jednotícím prvkem se tak stala bílá šerpa, stejně jako pro Španěly červená, Holanďany oranžová atd.

Zdroj: Internet

 

Historický omyl

Mušketýři 1. roty sedlali šedáky, proto se vžil název Mousquetaires gris, Šedí mušketýři.

Uniformu dal Šedým mušketýrům Ludvík XIV. roku 1673. O sto let pozdější popis říká toto: kabátec, podšívka, manžety a vesta šarlatové, zlatě lemované, zlaté knoflíky, na bocích kapsy, kalhoty, punčochy a látka na botách červené. Roku 1760 se punčochy změnily na bílé. Textilní součástky koňské výstroje rovněž rudé, zlatě lemované. K tomu běžný jezdecký kabát, který však působil při službě pěšky potíže. Nevýhoda mohutného jezdeckého kabátu se prokázala s plnou silou při obléhání Courtrai roku 1683. Ludvík XIV. vzápětí dal místo něj Šedým mušketýrům novou výstrojní součástku, subreveste, onu pověstnou pelerínu, připomínající rytířský wappenrock, navlékaný kdysi přes zbroj. Subreveste (jejíž střih se měnil) byla většinou bez rukávů a na bocích prostřižená. U Šedých mušketýrů byla modrá s červenou podšívkou, lemovaná stříbrně a více či méně bohatě zdobená v závislosti na hodnosti. Na předním i zadním díle byl vprostřed bílý kříž s rudými plameny v rozích. Nad každým ramenem byla stříbrná heraldická lilie. Mušketýrský stejnokroj, jak jej tedy známe z původních ilustrací k Dumasovu románu i všech jeho filmových zpracování, je tedy pro časy, kdy žili hrabě de Tréville a mušketýr d´Artagnan, romantickým výmyslem.

Královským výnosem z 9. ledna 1665 byla vytvořena další mušketýrská jednotka, 2. rota gardových mušketýrů (2e Compagnie de 1f40 s Mousquetaires de la Garde). Vazba mezi touto jednotkou a mušketýry, vybitými u Marsalu, jakkoliv se to tradičně píše, neexistovala, jediným pojítkem snad bylo to, že do ní byli zařazení někteří potomci padlých. Organizace byla u této roty stejná, jako u Šedých mušketýrů. I stejnokroj byl týž, jen zlaté lemování se změnilo na stříbrné. Plameny, vyrůstající z centra kříže na subreveste byly namísto červených žluté. Druhá rota sedlala vraníky, proto se vžil název Mousquetaires noirs, Černí mušketýři.

Kardinálovi mušketýři. Při službě v sedle nosili mušketýři přilbu a kyrys, při pěší strážní službě v palácích šarlatový hedvábný kabátec, zdobený zlatými či stříbrnými krajkami a kardinálovým erbem (tři červené krokve ve stříbrném poli). Richelieuovy jednotky de facto zanikly s jeho smrtí. Když se kardinál Mazarin stal prvním ministrem ovdovělé Anny Rakouské, vytvořil si, jak bylo řečeno už v předchozím článku o Královských mušketýrech, jednotku vlastní. V závěti ji pak odkázal Ludvíku XIV. Ten ji použil jako řadové jezdectvo a takřka celá rota padla roku 1663 při obléhání Marsalu. O dva roky později zřídil Ludvík XIV. novou mušketýrskou rotu, přiřazenou po bok roty Královských mušketýrů. Vžil se pro ni název Černí mušketýři.

Zdroj: Internet

 

Anglie:

Historie anglické uniformy

Červená barva uniformy byla u anglického vojska zavedená již u prvního stálého regimentu v anglickém vojsku. Jednalo se o osobní královskou gardu Jindřicha VIII (1509–1547). Červená barva se objevuje i anglických jednotek válčících v žoldu dánského a posléze i švédského krále za třicetileté války. Během anglické občanské války se uniformy této barvy stali zcela běžnou v armádách obou válčících stran. Jednotlivé jednotky se odlišovali barvou rukávových manžet.

Červená barva nebyla zvolena z důvodu aby zakrývala krev při zranění, jak se mnohdy traduje, ale ze zcela praktického důvodu. Červená barva je totiž národní barvou anglie. Ze stejných důvodů volily barvy uniforem i ostatní státy. Třeba francouzští vojáci nosily uniformy v barvě modré, světle šedé či bílé pro rakouské a španělské regimenty, tmavě modrá byla typická pro Prusa a například Rusové inkriminovali k barvě zelené.

Zdroj: Internet, překlad z AJ

 

Pěší regiment prince Ruperta Falckého

Regiment byl vytvořený v roce 1642 lordem Thomasem Lunsfordem , a byl známý jako Lunsfordsův pěší regiment. Sir Thomas byl zajat v bitvě u Edgehillu a byl uvězněný až do roku 1644. Jeho bratr lord Henry Lunsford pak převzal velení regimentu až do jeho smrti během obležení Bristolu v červenci 1643. Po smrti lorda Lunsforda se na příkaz krále ujal velení princ Rupert. Regiment byl v tu dobu ochromen a jeho bojové schopnosti byly minimální. Rupert doplnil početní stavy regimentu a podplukovníkem jmenoval  Johna Russella. Regiment byl částí armády se kterou Rupert pochodoval od severu do Lancashiru kde se účastnil osvobození Lathama House, útoku na Bolton a Liverpool a potom pochodoval přes Pennines a do osvobození Yorku  bojovali v bitvě u Marstonu Mooru v červenci 1644 jak část záloh. V květnu 1645 se regiment shromáždil v Eveshamu jak část královské armády a byla zapojen do bouře v Leicesteru. Zde jsou v popisech bojů označováni Ruprtovi lidé jako policisté. O dva týdny později tvoří regiment část rezerv v bitvě u Naseby, kde je však většina regimentu zabita. Zbytky regimentu nakonec skončily jak část posádky v pevnosti Bristol. Regiment byl králem rozpuštěn poté, co se Rupert vzdal města.

Zdroj: Internet, překlad z AJ