wz
Prapory
       

Co je to vexiologie.

Na počátku bylo slovo, řecky "logos" - etymologický prazáklad všech "-logií". Mnohem později vzniklo "vexillum" jako zdrobnělina od "velum" (plachta), a to k označení kusu látky upevněné na krátké tyči a zavěšené na žerdi za speciálním účelem - tedy vlajky. A teprve v naší době byl vytvořen sloučením obou pojmů název "vexilologie" pro novou vědní disciplínu - nauku o vlajkách.

Etymologické výhrady proti tomuto latinsko-řeckému hybridu lze snadno odbýt poukazem na obdobně konstruované názvy jiných moderních věd (např. sociologie), zda však i on dojde stejně obecné platnosti, je dosud na vážkách. V řadě zemí má totiž konkurenta v termínu "baneristika" (od franc. la banniere, něm. das Banner, angl. the banner, špaň. la bandera, ital. la bandiera atd. = korouhev, vlajka), který shodnou koncovkou jednak lépe symbolizuje úzkou přibuznost s vědou zvanou heraldika (od. lat. heraldus = hlasatel, posel), jednak zařazení do kategorie věd aplikovaných, prakticky využívaných (něco a la technika). Pro nás je tento druhý termín, žel, sotva akceptovatelný, bylo by to asi poprvé, co by se naše vědecká nomenklatura obohatila z neantických jazyků.

Obecně lze tedy říci, že vexiologie je  věda zabývající se studiem vlajek a praporů, jejich vzniku, historie a významu

 

Stručná historie vlajek a praporů.

Jestliže vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) se vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvané vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů.

V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami.

Na vývoj státních vlajek měla významaný vliv i francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek

Rozdíl mezi vlajkou a praporem.

V běžném hovoru se často a nesprávně zaměňují výrazy vlajka a prapor. Zatímco pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je s žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava.

Pro prapory se udává, že by jejich délka neměla přesahovat trojnásobek šířky. Není to striktní pravidlo, ale příliš protáhlý prapor nepůsobí esteticky. Prapor sice oproti vlajce nemusí zachovávat poměr stran, i u něj však musejí být dodrženy šířkové a délkové poměry zobrazeného vzoru. Jestliže tedy u české vlajky s poměrem stran 2:3 sahá modrý klín do poloviny délky, musí sahat modrý klín do poloviny délky i u praporu, třebas by prapor měl poměr stran 1:2 nebo 1:3.

         

Prapory v 17. století.

S rozvojem vojenství v 17. století nabyly prapory opět na své důležitosti, protože se stále vzrůstajícím počtem regimentů bylo nutné postarat se o rozlišení jednotlivých jednotek i válčících stran. Při absenci uniforem byly prapory jednoduchým řešením.  

Tvarově se  prapor  v 17. století ustálil na čtverci či obdélníku.  Podle délky strany rozlišujeme prapory na praporek, praporec a prapor. Praporek má délku strany od žerďi ke konci praporu stejnou čí menší než 0,5 m. U praporce je tato délka určena na 0,5 až 1 m a u praporu je délka větší než 1 metr.Dalšími druhy praporů jsou zástava, standarta a korneta.

Zástava nemá přesně určený rozměr, byla zdobena třásněmi a stuhami a její ztráta mohla znamenat i rozpuštění útvaru. Pro svou důležitost ve vojenské symbolice byla velmi ceněnou trofejí. Standarta měla čtvercový tvar a maximálním rozměru 1 x 1 metr, její plocha byla vyztužená a velmi často bývala po obvodu zdobena třásněmi. Hlavní užití měla standarta u jízdních regimentů. Dalším typicky jízdním praporem je korneta. Rozměry kornety nebyly pevně dány, ale povětšinou mívala rozměr malý, do velikosti 1 x 1 metr. Při jízdě na koni by velký rozměr kornety mohl být problémem.

Typově podle vyobrazení lze prapory rozlišit na prapory:

Státní a zemské: jedná se o prapory na kterých je vyobrazený státní či zemský symbol země nebo kraje odkud regiment pocházel. Typickým příkladem je rakouská orlice, švédské tři koruny, francouzské lilie, skotský svatoondřejský kříž či anglický kříž sv. Jiří. Ve švédské armádě nesli některé regimenty na praporech znaky krajů ve kterých byli vojáci verbováni např. Smalandský pluk. Do této kategorie lze zařadit i prapory na kterých se nachází monogram panovníka nebo jeho osobní erb či znak. Dále by této kategorie bylo možné zařadit praporce s jednoduchým geometrickým motivem jehož barvy se odvozují od státního či zemského znaku.

Šlechtické: na praporech tohoto typu se nachází vyobrazení znaku či celého erbu majitele pluku, kterým býval zpravidla šlechtic, který obdržel od panovníka verbovací patent.

S náboženským motivem: tento typ praporů se nejčastěji nachází u armád katolických panovníků. Například u armád rakouských panovníků je na praporech velmi rozšířen motiv Panny Marie s jezulátkem. U irských brigád bojujících v anglické občanské válce nalezneme velmi často vyobrazení Ježíše Krista, které je doplněno nějakým náboženským motem či heslem. Často se též na praporech nachází monogram Ježíše Krista a to IHS. Do této kategorie lze zařadit i prapory s vyobrazením biblických motivů a příběhů.

S vyobrazením: na těchto praporech se nalézají jednoduchá vyobrazení předmětů či událostí buď bez zjevné souvislosti s regimentem či jeho majitelem nebo s ním související, ale které nelze zařadit do kategorie jiné. Může se např. jednat o ozbrojenou paži, motiv koně nebo celého jezdce značící jízdní regiment apod.

S geometrickým motivem: prapory s geometrickými motivy patří asi k nejrozšířenějším, hlavně v druhé polovině třicetileté války. Velké ztráty vojáků na bojištích a též množství nově vznikajících regimentů vedly ke zjednodušení motivů na praporech. Tento typ praporů je specifický svou jednoduchosti. Hlavním znakem těchto praporů je jejich jednoduché dělení a polcení či čtvrcení a to buď vodorovnými, svislými či šikmými pruhy, šachovnicováním apod. Barvy na takto dělených praporech mají buď souvislost z barvami státními nebo zemskými, (např. Polsko a Čechy mají bílo-červené barvy, Švédské modro-žluté, císařské barvy byli černá a žlutá apod.) nebo s barvami majitele pluku, které vychází z jeho erbu nebo nemají prostě souvislost žádnou. V některých případech byl regiment pojmenován podle barvy praporu (např. Vithumův oranžový regiment nebo regimenty Londýnské milice – oranžový, zelený a červený) nebo byla barva praporu volena podle regimentu (např. švédské regimenty modrý, zelený, žlutý a červený).

Jednotlivé typy praporů je možné samozřejmě kombinovat např. geometrický typ s náboženským motivem apod.

U pěchotních regimentů je obdélný a čtvercový tvar praporu zcela běžný a málokdy se u těchto regimentů objevují odchylky v podobě plamenů či různě tvarovaných výřezů. Výjimky tvoří regimenty ze zemí ovlivněných orientálním válečnictvím, kde se nacházejí i pro pěší regimenty prapory různých tvarů např. se zakulacenou vlající částí (Polsko, uhry apod.). U jízdy je tato situace jiná. I zde se nachází prapory čtvercových a obdélných tvarů, avšak o menších rozměrech, ale i prapory s různě tvarovanými výřezy a zakončeními ve vlající části. Běžné jsou prapory zakončené plamenem a dvojplamenem, oválem či dvojoválem  apod. Například u polské jízdy lze nalézt prapory trojúhelníkového tvaru až o délce 3,5 m

 
 
Korneta regimentu sira Williama Wallera.
   
 
 
Prapor císařské pěchoty s českým lvem ukořistěný švédy.
   
 
 
Pozůstatky Tillyho praporu s mariánským motivem.
   
 
 
Prapor polského krále Jana Sobiskiho
   
 
 
Prapor polského krále Vladislava VI.
 
 
       
Prapor polské pěchoty, tzv.německý typ.
         
Skotské prapory.
         

Skoti vstoupily do občanské války v 1644 na straně parlamentu. V roce 1648, nicméně přešli do opačného tábora a v letech 1648 - 51 stáli na straně roajalistů. V boj pro krále však Skoti utrpěli tři významnější porážky. U Prestonu , u Dunbaru a ve Worcesteru ztratili vlastní standarty i standartu královu.

Tyto vlajky byly poslány jako trofeje z války k anglickému parlamentu, který nařídil aby byly vyvěšeny ve Westminsterské katedrále jako věčný památník Cromwellova vítězství.

Po většinu občanské války tvořil skotskou válečnou standartu národní prapor Skotska, bílý kříž sv.Ondřeje na modrém poli (obr.1). Na rozdíl od Angličanů, kteří svůj státní prapor umísťovali do kantonu praporu to Skoti dělali jen výjimečně (obr.2,3),  raději preferovali plné zobrazení satiru (svatoonřejského kříže). Tato vlajka, bílý saltire na modrém poli, byl přizpůsobený pro vojenské použití; barvy pole a kříže bývaly změněny tak, odlišovali jednotlivé regimenty (obr.4,5). Nepřehlédnutelným praporcem v bitvě nebo za pochodu byl žlutý praporec s rudým nekorunovaným lvem. To byla osobní standarta samotného Skotského krále (obr.6). Tento praporec vzbuzoval ohromný respekt. Každý regiment nesl standardy takových barev (obr.4,5), jaké mu byly často přiděleny příkazem v teritoriích ze kterých regiment přišel. Toto dalo podnět k jednomu z mnoha zřetelných rysů ve skotském heraldickém systému - liberální použití heraldiky. A tak se na standartách obou druhů vojska, jízdy i pěchoty často objevují badge a hesla plukovníků. K vidění je např. had Elphinstone (obr.7), drak Dumfriesu , blesk Carnegie , domácí lev , koza Tweeddale , jeřáb a kámen Cranstonu , lev Strathmorea , dívka Balfour (obr.3) či dvojhlavý orel Loudona.

Vlajky z vyšší důstojníků si zasluhují zvláštní zmínku. Extrémně populární bylo použití bílé vlajky pro označení plukovníka (obr.7,8). Ten mohl nést jeho badge a heslo; státní znak - pcháč obecný (obr.8). Podplukovník nesl nevyzdobený saltire v barvách z regimentu.  Ve skotské armádě bylo v módě několik barevných systémů. Nejběžnější však bylo ono bíle zobrazení plukovnického praporu, ale mnohé regimenty raději užívali čistý satir bez jakéhokoliv označování hodnosti (obr.4,5). Někdy však i plukovník užíval saltire ,ale s vyobrazením svého znaku či hesla na něm (obr.9).

Potíže vězící v takovém systému jsou zřejmé a regimenty tento problém řešili po svém. Jedno z řešení bylo podobné anglickému systému odlišování hodností na praporcích. Různé znaky, jako např. hvězdy se začali používat pro označení kapitána. Když byl saltire v kantonu, byly tyto hvězdy uspořádané úhlopříčně z vrcholu do pravého spodního rohu (obr.10). V případech, kdy byl saltir rozprostřený přes celé pole praporu a to bylo většinou, byly znaky umístěny ve středu kříže a obecně se umísťovali do středu vavřínového věnce (obr.11). Saltir byl na praporcích s největší pravděpodobností našitý než namalovaný. Jednoduchou metodou bylo použití číslovky, která označovala pořadí daného regimentu (obr.12).

Z nařízení z roku 1648 mělo mít jezdectvo 7 regimentů a v každém regimentu asi 500 koní". Jezdecké prapory byly velmi pěkné, ale jak si stěžoval jeden skotský kapitán byli též velmi drahé.(obr.13,14) Z nařízení je zřejmé, že každý kapitán dostal povolení ozdobit si svůj prapor třásněmi, znaky nebo hesly, ale nejlépe takovými, které ukazují, že i oni inklinují k obraně smlouvy, náboženství, krále a země" (obr.15,16).

Plukovnické prapory  byly z prostého hedvábí a jejich převážně modrá barva byla převzata z bitvy u Dumbaru, často se na nich objevovalo heslo majitele (obr.17) nebo jeho znak. Jiné nesly hesla a symboly poplatné dané době a tak, když v roce 1639  Skoti odporovali Knize obecných modliteb, prapory lorda Marchionessy z Hamiltonovy skupiny nesly působivý symbol  " ruky zapuzující knihu". Naopak v roce 1648 kdy vévoda Hamillton napadl Anglii na podporu krále, nesli jeho prapory (obr.18) královskou korunu a heslo "ku pomoci Caesarovi" a "ruka Boha". Mnohá hesla a symboly byly stejně populární jak ve Skotsku tak v Anglii.  Modrý prapor převzatý od Dumbaru je typickým příkladem. Zlatá ruka vyjde z mraku a drží meč (obr.18). Jako pěchoty tak i u jízdy heslo symbolizovalo věci za které Skoti bojovali - Smlouvu pro náboženství, krále a korunu (obr.20).

Překlad z AJ.

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20